Michaela Landrgottová začínala s realitami v Londýně a když se po jedenácti letech vrátila do Čech, čekalo ji profesní vystřízlivění. Energická, přímá žena přiznává, že ne každý klient její povahu ocení, přesto se místo marketingu spoléhá na reference a networking. A daří se jí. Vizitky rozdává při každé příležitosti. „Tahle práce je dokonalá v tom, že se nemovitosti dají nabírat úplně všude. Vlastně to není práce, ale životní styl,“ poznamenává v rozhovoru.

 

Podcasty

K realitám se dostala náhodou. Hned po maturitě odletěla přes Student Agency do Londýna jako au pair, a to bez jakékoliv jazykové vybavenosti. V kapse měla lístek s textem, na kterém bylo anglicky napsáno: Mám hlad a ztratila jsem se. „V osmnácti letech jsem nad tím nepřemýšlela, sbalila jsem kufry a jela.“

Když to nevyjde, vrátím se zpátky, říkala si. Zadařilo se, dva roky se starala o děti a pak přemýšlela, co dál: vrátit se do Čech a studovat, zůstat v Anglii a studovat anebo si zkusit najít práci v Londýně a někam se kariérně posunout? Měla několik pohovorů, až se dostala do realitní společnosti City and Urban, která má na trhu pověst rodinné firmy. Místo administrativy jí nabídli práci realitní makléřky.

Školou života si prošla následně, a to u prestižní britské korporátní společnosti South Kensington, která je jednou z největších realitních kanceláří v Londýně. Tady měla na starost pronájmy v nejznámějších londýnských čtvrtích – Chelsea, Kensington, Knightbridge. „Jejich školení je armáda se vším všudy, ale to, co dneska v realitách umím, jsem se naučila právě v této firmě. Makléři nám přezdívali žraloci – na něco jsme se zaměřili a nepustili jsme to. Dělali z nás mašiny na výrobu peněz. Pracovali jsme šest dní v týdnu, ráno jsme v kanceláři museli být nejdéle o půl deváté a končilo se v půl deváté nebo v půl desáté večer. Byl to hrozný dril, ale jenom v praxi se reality dají naučit pořádně.“

Když se po jedenácti letech práce v zahraničí vrátila zpátky do Česka, nestačila se divit. S upřímností sobě vlastní říká: „Zjistila jsem, že realitní makléři jsou tady vnímaní jako největší verbež.“

Neměla v Čechách žádné kontakty a přemýšlela, jak má v Praze začít. Reality zpočátku dělat nechtěla. „Tady byla džungle, nejsou pořádně nastaveny zákony a pravidla, dělá to zatím kdokoliv bez jakéhokoliv papíru na vedlejšák,… Profese nemá strukturu, na kterou jsem byla zvyklá v Londýně, kde je práce realitního makléře vnímaná jako velmi lukrativní a prestižní,“ podotýká.

Po roce stráveném v korporátu pochopila, že také firemní prostředí v Praze a v Londýně jsou dva naprosto rozdílné světy. Přemýšlela o návratu do Londýna, nakonec ale nastoupila do realitní kanceláře, kde měla na starost pronájmy na lukrativních pražských adresách.

„Uvědomila jsem si, že v Londýně bych pracovala zase na řadové pozici, kdežto v Čechách se můžu výrazně posunout nahoru, protože práci dělám podstatně lépe než zbytek trhu, mám zkušenosti, jak se práce dělá jinde a jak se dělá dobře,“ rozhodla se nakonec využít svoje zkušenosti ze zahraničí v Praze. „Tu realitku jsem později vedla, starala se o ni a když jsem přišla za majitelem, že bych ve firmě chtěla podíl, protože si myslím, že jsem ji z červených čísel vytáhla do černých, navíc pan majitel ve firmě nikdy nebyl, bylo mi rezolutně řečeno, že ne. Takže jsem založila rodinnou realitku.“

Bála se jít do podnikání sama, přece jen je to krok do neznáma. Přítele ani kamarádku do firmy nechtěla. Její bratr tenkrát pracoval v SIKU na developerském oddělení, byl napojený na developery a vyzná se v technických náležitostech nemovitostí. A také – je úplně jiné povahy než ona. „Začátky byly tvrdé, ale byla to nejlepší volba, kterou jsem mohla udělat,“ vrací se dnes k rozhodnutí založit rodinnou realitní kancelář.

A jak nejlépe zajistit, aby firma fungovala? „Je potřeba si nastavit pravidla a kompetence. Nebrat si práci domů. A mít na začátku vizi, kam by firma měla směřovat – strategie je pro další rozvoj firmy důležitá,“ dodává.

Ve své práci sází na otevřenost, což se jí vyplácí. Také proto Michaele skvěle fungují reference. „Byznys by se měl dělat korektně,“ konstatuje ke komunikačnímu stylu, který vyznává. „Neměly by se zamlčovat špatné stavy nemovitostí, ale čestně a napřímo kupující na skutečnou situaci upozornit. Problémy stejně nakonec vyplavou na povrch. Proto děláme technickou inspekci a pokud ji nedělám já, tak ji zcela určitě kupujícím doporučím. Spolupracuji s lidmi, kteří ji realizují.“

Zastává názor, že realitám se makléř nemůže věnovat „na vedlejšák“. „Je to kolečko – nabrat nemovitost, krásně ji nafotit, jezdit na prohlídky, řešit smlouvy. Pokud chce makléř dělat práci dobře a nechce mít rozjetý jen jeden byznys, musí se už v průběhu procesu zaměřovat na to, kde získá nové nemovitosti a jak je bude prezentovat, aby mu zakázek přibývalo. Navíc lidé chtějí prohlídky večer, když jim skončí pracovní doba, a o víkendech. To k naší práci patří. Jsou to dobré peníze, je to fantastická práce, kterou si člověk může řídit sám a je to práce s lidmi. Když makléř dělá svou práci delší dobu a dělá ji dobře, tak si podle mého názoru může vybírat, se kterými klienty chce pracovat a se kterými ne. A to je také velký bonus,“ dodává s tím, že ne každý makléř si podobnou výsadu uvědomuje.

Jak v rozhovoru poznamenala Ivana Cikánková, až 80 % makléřů se snaží spolupracovat s kýmkoliv, kdo jim dá zakázku. „Jsem velmi energická a přímá a ne každý tento přístup, ať už z majitelů domů, nájemců nebo kupujících ocení,“ namítá Michaela. „Někdo potřebuje spíš jednání v rukavičkách. Samozřejmě jako realitní makléřka musím být přizpůsobivá, musím s klienty umět pracovat, ale když mezi námi není chemie a s tím člověkem si nesednu, tak ho raději předám bratrovi, se kterým mám firmu, nebo makléři. A když zjistíme, že i tak s tím člověkem není domluva a byznys s ním nemůžeme udělat, ať si ho vezme někdo jiný. Když dva lidé nejsou naladěni na stejnou vlnu a nemají o obchodu stejnou představu, bude vzájemná komunikace skřípat a byznys stejně nedopadne. Z mých zkušeností – když byl zádrhel na začátku jednání s klientem, tak obchod nedopadl nebo to bylo po celou dobu opravdu nepříjemné jednání.“

Je přesvědčená, že kdyby takový přístup měl každý makléř a hledal si k sobě kompatibilní zájemce o jeho služby, tak se práce každému dělá podstatně lépe. Pak je spokojený klient, makléř i majitel realitky.

Její styl práce je odlišný od naprosté většiny trhu. Co je běžné, nemusí být vždy efektivní, poznamenává.

„Když jde makléř na nábor nemovitosti, tak to přece není o tom hned na místě podepsat zprostředkovatelskou smlouvu,“ diví se praktikám českého realitního trhu. „Nicméně jsem pochopila, že většina makléřů od velkých franšíz to ale přesně tak dělá. Stejně tak jsou tlačeni, že když jdou se zájemci na prohlídku bytu, je třeba hned na místě podepsat rezervační smlouvu. To je za mě velký error. Když někoho neznám, nebudu mu nutit podepisovat exkluzivní zprostředkovatelskou smlouvu. Ze zákona zprostředkovatelskou smlouvu mít podepsanou musíme (s klienty se v tom případě domlouvá na poměrné části úhrady nákladů za propagaci a marketing – pozn. red.), ale nikdy nenutím lidi do exkluzivity a chci, aby moji makléři měli stejný přístup. V 90 % případů ti lidé stejně nikam jinam nejdou, protože když si poptají nás a třeba ještě další čtyři realitky, tak garantuji, že konkurence jim bude nutit exkluzivitu podepsat. To lidi odrazuje.“

A rezervační smlouvy? „Nepochopím, jak si čeští makléři mohou dovolit realizovat prohlídky tak, že si tam lidi podávají dveře, a tím vytváří na zájemce o nemovitost nátlak, když jim na prohlídce řeknou, ale ty lidi to před vámi chtěli taky, tak tady máme rezervačku, pojďme to podepsat. Za prvé ty peníze, když se podepíše rezervační smlouva – jak všichni víme – jsou pro kupujícího nevratné. A já se na sebe nechci ráno dívat do zrcadla s tím, že jsem někoho okradla o 150 000 nebo 200 000 korun. Chci předem mluvit s hypotečním poradcem klientů nebo klienti využijí našich služeb a ve chvíli, kdy budeme vědět, že mají hypotéku (tj. bonita a scoring jsou v pořádku – pozn. red.), tak teprve poté nemovitost zarezervujeme a oni zaplatí rezervační poplatek.“

Také se podivuje nad tím, že kupující podepisují rezervační smlouvu a vůbec nevidí kupní smlouvu. „U mě tohle mají jako balíček – než kupující podepíše rezervační smlouvu, má vidět návrh kupní smlouvy, má se vědět, kde bude úschova a má být návrh smlouvy o úschově. Pokud tohle člověk nemá k dispozici, což já mu zcela určitě nejsem schopna předat jako balíček na první prohlídce, tak bych nikdy nepodepsala rezervační smlouvu na několikamilionovou nemovitost,“ poznamenává.

 

Proč je důležitý dress code realitního makléře? Proč jsou reality vhodnou profesí pro ženy a jaká úskalí pro ně tato práce znamená? V čem je její styl práce odlišný od většiny makléřů na českém trhu?

Více informací se dozvíte ve videu.

Michaela Landrgottová

Jednatelka společnosti Landrgott Reality s.r.o.

V rámci své kariéry realitního makléře jsem začínala v Londýně. Prvních pět let jsem strávila ve společnosti City and Urban, která má na trhu pověst rodinné firmy. Začátky probíhaly stejně jako jinde. Nejprve jsem působila jako makléř residenčních pronájmů a postupně jsem se vypracovala až na manažera pobočky. Díky svým výsledkům jsem na tomto konkurenčním trhu dostala nabídku od prestižní britské korporátní společnosti South Kensington. Působení v této firmě bylo pro mě skutečně výzvou, jelikož se jedná o jednu z nejprestižnějších a největších realitních kanceláří v Londýně. Zde jsem měla na starost nejznámější londýnské čtvrti – Chelsea, Kensington, Knightbridge.

Po třech letech působení u Foxtons jsem se vrátila do ČR a pracovala pro společnost CBRE. Všechny tyto zkušenosti u nadnárodních firem mi pomohli vyrůst jako osobě i jako realitnímu makléři. Zde v České republice jsem pracovala s oblíbenými lokalitami jako například Pařížská ulice, Na Příkopech, Václavské náměstí a další. V rámci svého kariérního postupu jsem postoupila na pozici obchodní ředitelky ve společnosti Asten Property. Nyní díky všem těmto skvělým zkušenostem mohu pomáhat svým klientům na skvělé úrovni a hledat řešení tam, kde by to ostatní vzdali.

Ivana Cikánková

Lektorka a konzultantka pro realitní trh

Ivana je lektorka a konzultantka pro realitní trh (realitní kanceláře, makléře), aktivní realitní makléřka a zakladatelka projektů Ženy v realitách a Realitního vzdělávacího institutu.

Je absolventkou Karlovy univerzity, Fakulty tělesné výchovy a sportu. Svou realitní kariéru započala v roce 1998. V roce 2005 zahájila spolupráci na pozici obchodní ředitelky s realitní kanceláří kanceláří Mexx (vedení týmu až 80 makléřů, zvýšení obratu společnosti během jednoho kalendářního roku o 270 %, jen produkce v oddělení prodeje bytů stabilně 8–10 milionů Kč měsíčně).

Od roku 2007 byla spolumajitelkou značek Union Partners a Union Partners Centrála, které po jejím odchodu na mateřskou dovolenou byly úspěšně prodány. Založila a úspěšně vede projekt www.zenyvrealitach.cz – heslem projektu je „Přibližujeme společně svět realit lidem“.

Ivana je také autorka knih „Jak prodat nemovitosti s maximálním ziskem“, „Jak se nespálit při prodeji nemovitosti“ a online kurzu „Home staging v praxi“. Organizuje a realizuje vzdělávací akce pro makléře v ČR a na Slovensku.

Je spoluzakladatelkou Realitního vzdělávacího institutu a Odborných realitních konferencí, spoluautorkou a členkou odborné poroty ankety Realiťák roku.

0 komentářů

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Partneři


Chcete zde mít své logo?

nebo

Příhlásit se jménem a heslem

nebo    

Nepamatujete si své heslo?

nebo

Create Account